Rozhovor pro snailnews.cz

Odkaz na internetové noviny ZDE klik!

Andělé kolem tebe

OD PETR ŠEDINA · 26.3.2015 / www.snailnews.cz

Noviny Snailnews mají své rubriky, mají své redaktory a mají vás své čtenáře. Po setkání s Petrou Sukovou přibude další rubrika „Andělé kolem tebe“ jinak než anděl se nedá Petře říkat. A poznal jsem další za dobu, kdy se můj vnouček Peťulka léčí v Motole. Budu o nich psát, budu se jich ptát.

Petra Suková (momentálně na rodičovské dovolené, fotografka na volné noze

děti: Pepíček (4,5let), Adámek (3roky) a Šimonek (1rok),

manžel Josef Suk,

bydliště: Nové město pod Smrkem

1/ jakým aparátem jsi udělala sou první fotku? Jak se fotografování od té doby posouvá?

Úplně první fotku jsem udělala jako dítě na nějaký levnější fotoaparát, ještě na kinofilm. První lepší fotoaparát jsem si pořídila v říjnu 2012, byla to taková falešná zrcadlovka, původně na focení dětí. Pak jsem si zkusila vyfotit portréty kamarádce, fotky se líbili a tak jsem občas vyfotila někoho z příbuzných… V první polovině roku 2013 jsem si pořídila první zrcadlovku Canon 450d, následoval ho Canon 50d a momentálně fotím Canonem 7d. Nepovažuji se za profesionála, fotím chvíli a stále se mám co učit Vystudovala jsem obor Hotelnictví a cestovní ruch, nemám ani žádný kurz fotografování a ani po něm netoužím. Vše jsem se naučila metodou „pokus – omyl“. Dělám si z toho legraci a říkám těm co mi dávají nálepku profíka, že jsem jen profesionální amatér.

Fotím si podle sebe a buď se to lidem líbí a nebo ne. Vím, že každému se líbí něco jiného a proto si myslím, že fotografická škola nebo kurzy potřeba nejsou. Já mám celkově na vzdělávací systém v ČR svůj názor, ale to již odbíhám od otázky..

2/Tvé zaměření ( téma fotek, studium výstavy,prezentace)

Zaměřuji se převážně na focení portrétů, rodinné fotografie – děti, novorozenci, těhotný. Ráda bych fotila více svatby, tak uvidíme jestli budu mít více příležitostí Je úžasné zachycovat ty nejdůležitější momenty v životech lidí. Je krásné když fotíte svatbu, za pár měsíců těhotenství a po pár měsících již s miminkem.

3/ Vztah k lidem,k místu kde žiješ?

V Novém městě pod Smrkem žiji teprve 5 let. Ještě před 7 lety jsem ani netušila o jeho existenci :), ale manžel odsud pochází a shoda okolností ho sem zase po dlouhé době přivedla. Já jsem vyrůstala ve Vejprtech v Krušných horách, poté jsem trávila nejvíce času v Litoměřicích, Karlových Varech a Praze, ze které jsme se pak odstěhovali do Nového města p.S a založili rodinu. Dlouho jsem si zvykala, ale co jsme se přestěhovali do domečku, tak se z Nového města stal náš domov.

Zatím zde moc lidí neznám, snažím se mezi lidi občas dostat, ale s dětmi je to náročnější. Navíc jsem kozoroh a ten si lidi moc k tělu nepouští, což mnoho lidí asi moc nechápe a mají mě za divnou. Když dotyčnému nemám co říct, tak si moc nepokecáme, neumím si povídat „o ničem“. Mám ráda lidi upřímný, lidi s dobrým srdcem.

4/Cestuješ ráda? Za focením,přáteli,za poznáním? (s rodinou?)

Cestování miluji. Cestovala bych pořád, kdyby to bylo možné. S manželem jsme byli na cestách pořád, měli jsme to oba v náplni práce. Momentálně s dětmi jezdíme hlavně k rodičům a ty 3 hodiny v autě jsou pro ně tak akorát, neumím si představit delší cestu. Musíme si počkat až trochu vyrostou, abychom si to cestování užívali všichni.

5/Chceš sdělit svůj příběh z oddělení nemocnice?

Do Motola na kliniku dětské hematologie a onkologie jsme se dostali s prostředním synem Adamem, když měl dva měsíce. Naštěstí jsme tam byli „jen“ s hemangiomy. Největší měl nad okem, pořád se mu zvětšoval, tak jsem kontaktovala pana Mudr. Mališe a ten doporučil co nejdříve hospitalizaci a nasazení betablokátorů. Byli jsme tam pouze týden, ale toto oddělení se mi vrylo do srdce, zažila jsem tam totiž pocity jako nikdy předtím. Neumím to popsat, samozřejmě jsem měla strach o svého syna, ale zároveň jsem tam potkávala malé děti co tam bojují o život. A z prvotního vyděšení jsem začala jsem být vděčná, že Adámek má jen ty hemangiomy. Potkávala jsem tam jejich maminky, všude byla bezmoc ale současně velká naděje a touha. Tyto pocity se nedají popsat, musí se to zažít. Ty děti žijí současností, lidé by se od nich měli učit. Myslím si, že ty děti jsou největšími učiteli svých rodičů a možná i příbuzných. Je to oddělení plné lásky, upřímné lásky…

6/ Tvá práce pro nadaci?

Náhodou jsem narazila na Libereckou naději pro děti z onkologie, jelikož je mi to blízké, rozhodla jsem se kontaktovat paní Janu , co je potřeba a jelikož po té finanční stránce tolik pomoci nemohu, nabídla jsem také své služby fotografa. Dostalo se mi nadšené odpovědi a já byla ráda, že mohu rodinám s nemocným dítětem udělat radost. Poté mě paní Jana kontaktovala, jestli bych mohla dojet do Prahy. Napsala mi příběh Tvého vnoučka Péti a já věděla, že toho smíška fotit prostě musím i když to pro mě znamená jet s rodinou přes půl republiky. A jsem ráda, že jsem jela a poznala Vaší rodinu. U Vás se mi zase vybavil ten zvláštní pocit bezmoci, naděje a lásky…

Když se dívám na fotografie malého Péti, tak mám pocit, že právě tohle je to co mám dělat. Nemám z toho peníze, ale mám z toho více – ten pocit, že jsem vytvořila něco, co má smysl a dá trochu té radosti.

7/Kolik času ti zabere práce v domácnosti? Stíháš Vše?

Domácnost a děti mi zaberou většinu času přes den. Tři malé děti dokáží z domu za chvilku vykouzlit kůlničku na dříví..

Dá se říci, že vše doháním po večerech. Většinou chodím spát po půlnoci, ale stává se že ještě ve 3 hodiny ráno upravuji fotografie. Miluji ten klid, mohu se na vše více soustředit.

8/Jde to vše dělat bez pomoci nejbližších?Jak ti moc manžel pomůže?

Manžel je většinu času na cestách, takže přes týden se z velké části musím spolehnout sama na sebe. Bez pomoci by to ale nešlo. Když fotím nebo potřebuji něco zařídit bez dětí, tak mi všechny tři děti musí někdo pohlídat. Takže focení většinou plánuji na víkendy, kdy je manžel doma a postará se o ně. Jsem ráda, že mě v tom podporuje a pomůže.

9/Věříš na zázrak,věříš v dobré lidi?

Zázraků je plný svět. Dobrých lidí je také hodně, troufám si říci, že více než těch špatných. A i na těch špatných je vždy něco dobrého, jsou to většinou jen lidé co neví jak dál, proto dělají hlouposti, vládne jim jejich ego.

Občas mi přijde, že jsem blázen, do tohoto světa vůbec nepatřím.

A stále věřím, že se stane něco, co lidi změní v láskyplné bytosti.

Miluji citáty, proto bych tuto otázku jedním ukončila.

„Správně vidíme jedině srdcem, to nejdůležitější je očím neviditelné.“

www.supetka.cz